Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nenechte se prosím odradit hned první otázkou, ale zeptat se prostě musím. Víte co je „djent-step“ nebo „mindfuck“? Ne? Já to také nevěděl, než jsem potkal THE ALGORITHM. Podivný zparchantělý žánr přirostl ke kapele, která pro mě reprezentuje počin, na který se v metalu celkem dlouho čekalo. Pokusů tu bylo celkem mnoho, ale většinou končily tragicky. S THE ALGORITHM je tu konečně fúze, která nezní jako stupidní „didžina“ násilně domontovaná do kytarového prostředí. Konečně homogenní směs tanečních rytmů a pazvuků a nekompromisních kopáků v zajimavém a čerstvém provedení. Celé se to kroutí jako chobotnice ve smrtelné křeči, rychle se mění tvary, výrazy i rytmy. Název alba je přiléhavý. Stejně jako polymorfní kód i hudba celého alba neustále mutuje a současně zachovává původní rukopis autora, který vykazuje výjimečné spojení hravosti, ohebnosti a citu pro dynamiku.
"konečně diskometal, který mě neuráží"
Tohle je jaderná centrifuga, která s vámi hází ze strany na stranu a snaží se vám z lebky udělat šejkr na mozkové koktejly. Nepřeháním. Vážně! Experimentální math metal natlačený do šablon elektronické hudby, který trumfne většinu osmibitových nintendo-corových úleťáren. Snad krom dvou skladeb (například poněkud unylá "Warp Gate Exploit") dokázal dvaadvacetiletý Francouz Rémi Gallego, kterému živě sekunduje bubeník Mike Malyan z MONUMENTS, připravit kolekci, jež těží ze současných trendů, ale současně jde striktně svou cestou. Vytvořil konečně diskometal, který mě neuráží!
Veľmi interesantná nahrávka. Výborná spleť metalu a elektroniky s naozaj zaujímavým zvukom. Ešte viac prekvapuje informácia, že autor tohto dielka má len 22 rokov.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.